Archeologické nálezy dokazují již pravěké osídlení katastru obce;
významnou archeologickou lokalitou je Hněvošický háj, kde je patrno 5 sypaných mohyl,
pocházejících původně z doby bronzové, do nichž byly později vloženy hroby slovanské
z období Velkomoravské říše.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1288, kdy byli majiteli Hněvošic bratři
Trutvín a Vítek. Původně zde byl dvůr s později postavenou tvrzí.
V držení původně samostatného statku se postupně vystřídala řada majitelů - roku 1377
Zbyněk Hřivnáč, po něm Jan a Václav Kyjovci z Lukavce, Matyáš Bystřický ze Studnic,
Jan Kravařský a Mikuláš Tvorkovský z Kravař a Dvořiska. Za Kyjovců z Lukavce je
poprvé v roce 1501 zmíněna existence tvrze. Ta byla zničena při požáru na počátku
18. století a tehdejší majitelé Šarovcové ze Šarova si zde vybudovali menší barokní
zámek, který však ztratil svou sídelní funkci po připojení Hněvošic k oldřišovskému
panství v roce 1795 a postupně splynul s hospodářským dvorem.
V roce 1730 byl patrně na místě starší stavby vybudován roubený kostel sv. Petra a
Pavla.
V letech 1742 - 1920 sdílejí Hněvošice osud ostatních hlučínských obcí, jsou součástí
území, které po prohrané válce v roce 1742 postoupila Marie Terezie Prusku. Život
obce byl v tomto období poznamenán několika válkami - slezskými (1740-1799),
napoleonskými (1807-1815), prusko-rakouskou (1870-1871) a posléze 1. světovou válkou
(1914-1918).
V roce 1920 byla obec připojena k Československé republice a začleněna do okresu
Hlučín, od roku 1928 patří, s výjimkou let okupace, k opavskému okresu.
Název obce Hněvošice je odvozen patrně od křestního jména Hněvoš; po Bílé hoře roku 1630
by zaveden německý název Schreibersdorf, po roce 1736 se objevuje lidový název
Něboščice.
|